Kočičí vrah

Dnes jsem od někud přijížděl. Byla tma. Vjíždím na příjezdovou cestu do garáže a ve světle reflektorů vidím Maju a malou myšku. Myška byla ještě živá. Maja ji vždycky nechávala poodběhnout, vzbudila v ní falešné naděje na úspěšný útěk a pak hop - a třeba ji přišlápla ocásek. Úplně stejně jako v tom kresleném filmu Tom a Jerry. Pak pozorovala, jak se myška snaží uniknout, jak hrabe pacičkami naprázdno. Nebo ji chytla do tlamičky, poodběhla, pustila ji, zase ji chytla. Pokud už myš umdlévala únavou nebo vnitřním poraněním a jen ležela bezvládně, popoháněla ji packou. Zkrátka surová hra nasycené kočky, která nezabijí z hladu, ale z rozkoše. Maja je v tom přeborník.

Nevidím to rád. Pokud mám možnost zasáhnout a myš osvobodit, vždy to udělám. Tak i tentokrát. Zajel jsem s autem do garáže a vystoupil. Maja s myší v tlamě vběhla do hustého křoví pod terasou. Několikrát jsem keři zatřásl, abych ji vyhnal. Ani nevím jak to udělala, ale najednou byla i s myší za plotem v zahradě. Prošel jsem brankou. Tráva byla mokrá  a temná. Odběhl jsem do domu a rozsvítil zahradní osvětlení - je na zdi a zapíná ze zevnitř. Maja s myší u záhonu se zeleninou. Pokoušel jsem se ji chytit. Byla to pitomá hra na honičku, ve které jsem nemohl vyhrát. Maja nejen že si nepřestala hrát s myší, ona – sama lovec – najednou byla lovena mnou a vůbec jí to nevadilo. Dokonce se mi zdálo, že se mi směje. Kdykoliv jsem k ní vykročil, popadla myš a poodběhla. Nedovolila mi se přiblížit na délku paže. Dobře věděla, že bych ji chytil. Takhle jsme všichni tři pobíhali po zahradě asi pět minut. Konečně se mi podařilo Maju od myši oddělit. Pokoušela se mě oběhnout, ale dával jsem si pozor. "Utíkej, myško, utíkej!" A co myslíte, že ta blbka udělala? Utíkala. Ale směrem ke kočce. A rovnou jí do drápu. Ještě jednou se mi podařilo je oddělit a ještě jednou se myška na útěku vydala blbým směrem.

Vzdal jsem to. Zatímco toto píšu, Maja venku na zahradě už myš zřejmě domučila. Ach jo. :(